V rámci projektu Exit Tour v Karviné přednášel na školách také pan Thomas GRAUMANN, původem brněnský Žid, jedno ze 669 dětí zachráněných Nicholasem Wintonem, který se také stal křesťanským misionářem na Filipínách. Neváhal jsem a oslovil p. Graumanna a domluvil si s ním osobní rozhovor. Takové bylo naše nadšení, slyšet a vidět na vlastní oči tak vzácného hosta, vzácného člověka. Kladl jsem mnohé otázky a p. Graumann ochotně odpovídal a hovořil. P. Graumann hovořil také veřejně jednoho odpoledne v komunitním centru Agapé. Byl jsem velice rád, že dorazilo také 5 mých bývalých žáků, se kterými jsem stále v kontaktu; nyní studentů (a jeden současný žák) z Bohumína. Moc se jim to líbilo. A co jsme se tedy vše dozvěděli? Zde vypráví svůj příběh:
Narodil jsem se v Brně roku 1931 do židovské rodiny. Otec byl obchodník s obuví. Rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli. Všichni jsme se pak přestěhovali na zámek v Těšanech u Brna. Bylo to krásné místo. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a příbuzných. Já i můj bratr Tony jsme byli obklopeni služebnictvem a žilo se nám velmi příjemně. Zdálo se, že to tak bude napořád.
Zakrátko se ale psal rok 1938, Rakousko bylo zabráno Hitlerem. Měli jsme již tehdy zvláštní možnost vycestovat do Austrálie, rodiče to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov.
Později se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Naší ulicí projížděly nacistické tanky a vojáci na motocyklech. Měli dřevěné palice, a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo dost dlouho, než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách. Pamatuji si, jak mne a bratra jednou maminka vzala v Brně do divadla. Najednou se ozvaly podivné zvuky a do zástupu čekajícího před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava a sráželi je k zemi. Pak svoji zuřivost vybíjeli na židovských obchodech. Ničili výkladní skříně, fyzicky napadali Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Bylo to strašné.
V prvních měsících protektorátu k nám přicházel evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi a s odstupem doby si uvědomuji, že zřejmě díky němu uvěřila, že očekávaný Mesiáš je Ježíš. A byl to patrně pan farář Odstrčil, který pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska. První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát. Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšeno veliké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl.
Posadili mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Na nádraží zůstaly uplakaná maminka a vyděšená babička. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Můj bratr Tony zůstal pro nemoc doma. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení na 1. září 1939. Ten však už nikdy nevyjel, toho dne totiž začala druhá světová válka. On, rodiče, babička a skoro všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.
Do Anglie jsme dorazili lodí. Vlakem nás pak přesunuli do skotského města Selkirk. Místní církev tu zřídila domov pro židovské děti a ve svém časopise uveřejnila inzerát k přijetí dětí do rodin. Přihlásila se také slečna Corsonová. Byla učitelkou. Měli jsme u ní nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase neuměl anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč, navštěvoval jsem anglicky mluvící školu, česky jsem ale postupně zapomínal. To ale nebylo to hlavní, co mě potkalo.
Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista. Pořádal velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním dávno zaslíbeným Mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne můj otec.“ K jedné písni jsem se přidal i já. Nezapomenu, jak jsem vroucně zpíval: „Přijď do mého srdce, Pane Ježíši.“ U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život: „Abys duchovně rostl, musíš denně číst Bibli, Boží Slovo.“ Poslechl jsem ho. Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí či z dobytka. Je to moje!” (Ex 13,2)
Thomas s maminkou a bratrem
Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Byl bych určitě zahynul, kdyby mě nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, který včas pochopil nebezpečí nacismu a nebyl mu lhostejný osud židovských dětí. Když jsem později slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro pozemský život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.
Po ukončení střední školy jsem vystudoval školu zdravotní a potom biblickou. S velkou radostí jsem jako misionář začal pracovat mezi domorodci na Filipínách. Tam jsem také poznal svou ženu Caroline. Svatbu jsme měli v kostele, postaveném uprostřed džungle. Poté, co jsme se přestěhovali do Ameriky a adoptovali si dvě děti, narodily se nám další dvě. Dnes máme deset vnoučat. V Americe jsme dlouhé roky sloužili hlavně zahraničním studentům. Po revoluci v roce 1989 jsem se rozhodl vrátit do Čech, abych zde učil angličtinu.
zpracoval a upravil Josef Ledvoň
